III. Velký sál v severovýchodním nároží
V tomto sále, který sloužil jako hodovní místnost a jídelna, zaujmou obrovská raně barokní kamna z polévaných kachlů s letopočtem 1690 pod erby Bubnů a Litic. Vročení patrně udává ukončení barokních úprav zámku. Do těchto kamen se vešly až tři kubické metry polenového dříví. Přikládalo se zvenku z ochozu, kde jsou dvířka.
Nástropní malba je freska – malovalo se do čerstvé mokré omítky, po uschnutí se barvy spojily vápnem. Jedná se o raně barokní malbu, nazývanou v nejbližším okolí „Čertovou svatbou“, patrně kvůli několika Faunům s růžky a s kozlíma nohama i s kopýtky. Námět však pochází z řecké mytologie a představuje svatbu fthíjského krále Pélea s mořskou bohyní Thetidou v jeskyni kentaura Cheiróna. Přítomni jsou všichni olympští bozi, Faunové roznášejí pokrmy, jsou připraveny vzácné mísy a talíře i božský nektar v drahocenných nádobách. Nechybí ani bohyně sváru Eris, která se zjevila alespoň na okamžik v oblacích, aby vhodila mezi tři bohyně – Junonu, Minervu a Venuši – zlaté jablko, jenž má určit tu nejkrásnější.
Po pravici Jupitera sedí bohyně Juno (Héra), kyne pozdviženou rukou přítomnému shromáždění, po jeho levici sedí Pallas Athéne (Minerva) a Venuše (Afrodita). Za Junonou stojí připravena Hebe (dcera Junony) s velkým pokálem. Všechny bohyně jsou oblečeny do drahocenných brokátových šatů s širokými nabranými rukávy, podloženými bělostnými légami a s hlubokými dekolty, mají složité účesy s loknami protkanými perlami s korunami a nad čelem s ozdobami z pštrosích per. Po pravé straně stojí polonazí bohové Neptun, Merkur, Apollo, Mars a Bakchus. Na pravé straně je na oblacích zavěšeno vzácné nádobí po stranách velkého lavaba – dnes bychom řekli dřezu. Po obou stranách jsou dvě putta – andělíčkové bez křídel – kteří vytrubují.
Tento výjev má však několik překvapivých nesrovnalostí: obraz působí dojmem, že spíše než v jeskyni kentaura Cheiróna jsme na Olympu, drahocenné úbory některých postav jsou evidentně honosnější, než by se dalo očekávat. Nejvíce však překvapí tvář Jupitera, který trůní uprostřed tabule. Nevypadá totiž jako vládce Olympu, ale připomíná spíše světského panovníka z rodu Habsburků – plášť má sepjatý nad pravým ramenem, na paruce korunu, bezvousou tvář, protáhlý nos, vydutý spodní ret a vystouplé oči.
Jsme svědky barokní úpravy báje o Paridově soudu, která slouží jako metafora k adoraci konkrétní osoby. Mimika spíše císařské bytosti než boha Jupitera dotvrzuje, že se jedná o císaře Leopolda I. (vládl 1657-1705 a byl to dědeček císařovny Marie Terezie), o jehož přízeň se ucházela i česká šlechta. Výjev odkazuje na děj opery Il pomo d’oro, vzdávající hold kráse a mládí Leopoldovy ženy, císařovny Markéty Terezie. K této opeře byla vytvořena série mědirytů a grafických listů, z nichž jeden posloužil právě jako předloha pro doudlebskou nástropní malbu
